Vrch Habří nad Boskovicemi. Jindy docela tiché místo. Klid bývá narušen jen hvízdáním větru v drátech elektrického vedení nebo anténních stožárech mobilního operátora či místního šiřitele internetu a VKV rozhlasu. Mnoho lidí sem nechodí ani na nedělní vycházky i když je z nadmořské výšky 451 metrů nádherný výhled na město, údolí Malé Hané, na východě zvedající se Drahanskou vrchovinu s kopulí meteorologického radaru Skalky u Benešova a na západě fascinujícím pohledem na obce mikroregionu Svitava. Tedy Svitávku, Sebranice a první výběžky Českomoravské vrchoviny. A proč je tohle místo tak málo navštěvované? Jak již bylo řečeno je zde po většinu roku nepříjemný studený vítr z otevřené severní strany a tím i poměrně chladné mikroklima.
Jinak tomu bylo o sluncem prozářeném sobotním odpoledni 22. října 2011. Oproti zvyklostem bylo mimořádně pěkné podzimní počasí, dokonce s mírným a nepříliš studeným větrem nejprve ze severovýchodu, ten se však velmi brzy stočil na vlahý jihovýchodní. Jako by věděl, že místní Dům dětí a mládeže v Boskovicích pořádá právě tento den tradiční drakiádu, jež se pravidelně v tento podzimní čas koná již téměř dvě desítky let. Však se také návrší brzy po poledni zaplnilo drobotinou s rodiči a ve vzduchu se počala snášet létající vesměs papírová větrem poháněná vznášedla roztodivných tvarů.
„Díky nádhernému počasí se tentokrát sešlo na osmdesát malých soutěžících a téměř dvojnásobek dospělých,“ pochvalovaly si hlavní organizátorky akce Blanka a Dana za Dům dětí a družinu Základní školy pracoviště „Zelená“, tedy 9. května. Soutěžilo se především s draky. Od povelu ke startu musely děti dostat létající předmět do vzduchu a tam jej tři minuty udržet. Nakonec vyhrály všechny a čekala je zasloužená odměna v podobě sladkostí a drobných předmětů. „Dnes se na nás přišla podívat i statutární zástupkyně Základní školy Mgr. Dagmar Oujezská,“ doplnily svorně obě sympatické pořadatelky. Kromě závodu s létajícími výtvory bylo pro nejmenší připraveno zpestření odpoledne v podobě chytání rybiček, či házení kroužků. Vrcholem, na který se všichni těšili nejvíc bylo vypuštění modelu horkovzdušného balónu. „ Slepit z barevných pásů hedvábného papíru mi jej trvá asi tři hodiny a váží 180 gramů,“ prozradil mi letecký modelář pan Rostislav Čapka, jenž tuto zajímavou i uznávanou soutěžní disciplínu každý rok předvádí a pokračoval: „Plechovku s hadrem naplním lihem, zapálím, vložím do běžné zahnuté roury od kamen, na jejímž konci mám balón nasazený. Asistent jej nadlehčuje za špici pomocí rybářského prutu. Maketa se brzy naplní horkým vzduchem a za všeobecného jásotu přihlížejících dětí jej vypustím na vzdušnou plavbu. Občas se model pak podaří i najít, pokud ho vítr nezanese příliš daleko, ale cíleně jej nehledám. Objevení je pouze věcí náhody“.
Skvěle vydařené sobotní odpoledne bylo zakončeno tradičním táborákem s opékáním uzenin a soutěží dospělých v nafukování pouťových barevných balónků, při které se zažilo mnoho legrace, když velký růžový míč ne a ne prasknout. Nakonec však i ten neodolal trénovaným plicím jednoho z rodičů a s hlasitým „výstřelem“ se rozpadl na množství drobných kousků.
Po sedmnácté hodině se Slunce klonilo k západu, stíny se neúprosně prodlužovaly, od údolí se začal plížit nepříjemný vlhký chlad a tak se všichni počali pomalu rozcházet ke svým domovům. Byli jistě spokojeni, však díky obětavým pořadatelům prožili krásné společné chvíle říjnového podzimního odpoledne. Téměř symbolicky se ve stejnou dobu nad městem tiše a nenápadně objevily dva tentokrát skutečné velké horkovzdušné balóny…
Luboš Sušil